Tatry jsou láska

7:30 Kristý 1 Comments

Dneska trochu odbočím od posedávání v kavárnách s šálkem kávy v ruce. Od toho jsem si dala na chvilku klid - rozhodli jsme se totiž načerpat trochu potřebné energie v horách. Na Slovensku v Tatrách. Protože jestli Slovákům něco závidím, jsou to jejich hory. Nízké a Vysoké Tatry, to bylo přesně to, co potřebujeme. Děti poprvé zůstaly na týden u babičky a my jsme měli před sebou pět dní, během nichž tyhle hory patřily (skoro) jenom nám. :)
Pokud pojedete do Tater z Čech, určitě to vemte přes Ružomberok, protože právě před tímto městem je Salaš Krajinka a to prostě nesmíte vynechat (v Tatrách jsem byla potřetí a ani jedna cesta se bez Krajinky prostě neobešla :)) ). Mají tu vlastní pekárnu s dobrotama jak od babičky, prodávají tu dokonalé (a když říkám dokonalé, myslím tím d-o-k-o-n-a-l-é) slovenské sýry, kolem vás se motají všude zvířata a celkově je návštěva Krajinky vážně super zážitek. A prý tu mají skvělé brynzové halušky!
Do Liptovské Kokavy, kde máme na celý týden domluvené ubytování, přijíždíme za docela vydatného deště. Nenecháme se tím nijak rozhodit, je stejně večer, vyhlížíme v jasnější zítřky. Což se po probuzení bohužel neděje, nicméně déšť si dává pohov.

Poludnica (1548 m)
Vzhledem k tomu, že je zataženo a mračna nasáklá vodou nám ještě trochu hrozí nad hlavami, vybíráme trasu, která není až tak o vyhlížení panoramat. Vrchol Poludnice v Nízkých Tatrách se zdá jako dobrá volba. Lehce mrholí, ale nic, co by nám vzalo náladu nebo síly stoupat stále kupředu. Když se dostáváme na hřeben, výhledy nejsou prozatím žádné, nicméně nemusí svítit slunce, aby bylo krásně. Mlžné mraky převalující se přes vrcholky mají také svoje kouzlo a atmosféru. Jakmile míjíme vrchol Poludnice a začneme pozvolna klesat, skrz mraky se začne prodírat slunce. Od té doby začíná jeho spanilá jízda na následující dny...

Hory jsou láska. Jak vás jednou chytí, už vás nepustí.

Nemusí svítit sluníčko, aby bylo krásně...

Téryho chata (2015 m)
Další den nás vítá čistá obloha a zářící slunce. V plánu jsem měla výstup na Rysy, i když muž moje nadšení moc nesdílel. A tak vzhledem k velké oblíbenosti této trasy (tudíž strašně moc lidí na malém ne extra bezpečném prostoru) a výškovým propastem, volíme raději Téryho chatu, kde se nečekají žádné výrazněji exponované pasáže. Výstup kolem vodopádů Studeného potoka až k Zámkovského chatě je teda taky jako na Václaváku. Není se čemu divit, příroda je tu nádherná, trasa je dostupná i pro rodiny s dětmi (zvláště při výjezdu lanovkou na Hrebienok) a na Zámkovského chatě čeká děti za výstup odměna v podobě malýho playlandu. Tyhle radosti se nás ale tentokrát netýkají (oujé!) a tak si v klidu dáme k obědu čučoriedkové gule a pokračujeme dále po zelené k našemu cíli. Stezka mírně prořídla, ale sami tu rozhodně nejsme. Jak se blížíme k závěrečné pasáži, kde se stoupá již k chatě, už to zase houstne. Do toho potkáváme tatranského nosiče a v duchu mu skláním poklonu, protože to, co nese na zádech se podobá babiččině almaře napěchované péřovými duchnami. Netrvá to dlouho a už vybíháme posledních pár kamenů a v cuku letu se nacházíme na jedné z nejvýše položených horských chat ve Vysokých Tatrách. Přes okolní vrcholky se převalují mračna, z kterých sice nic nehrozí, ale vzhledem k nadmořské výšce tu pofukuje studený vítr. Okamžitá výměna mokrého trička za suché je nutností. Ale je je tu krásně, to teda jo. Po krátké pauze se vracíme zpět k Zámkovského chatě a ještě si projdeme mírné stoupání ke Skalnatému plesu. Odtud už dolu lanovkou.

Vodopády Studeného potoka

Cesta údolím k Téryho chatě

Jsme tam, Téryho chata :)

Čučoriedkové gule - foodstyling? Nemyslím si. :))

Kriváň (2494 m.)
Trasy si plánujeme vždycky u snídaně. Podle aktuální nálady a hlavně počasí. Když otevřu průvodce po Vysokých Tatrách, kterého máme s sebou, oko mi hned padne na první nabízenou trasu. Kriváň. Na ten odsud přece koukáme, tak to bude blízko a, hmm, koukám, okruh, dobrý, berem. Když parkujeme pod Krivání nedaleko rozcetsí Tri studničky, počasí vypadá na něco ve stylu "pršet snad nebude". Zahajujeme výstup a upřímně mě trochu vyděsí, že stoupáme od samého začátku. Rovinku nečekejte, serpentinami se stoupá, stoupá a stoupá. Když jsme více méně těsně pod vrcholem hory Kriváň, stále je zahalena v mracích. Tajně doufám, že jakmile vystoupáme až k cíli, bude při nejmenším jasno. Na rozcestí Pod Kriváňom ukazatel slibuje, že na vrchol je to ještě hodina a deset minut. Cože? Vždyť je to kousek, ne? Jo, kousek. Ale jakej. Po úzké kamenné cestě se vydáváme vstříc nejvyšší hoře, na kterou jsme se doposud vydali. První půlka ještě jakž takž jde. Ovšem závěrečná pasáž je docela maso. Alespoň pro mě, člověka, kterej se s podobnym terénem setká minimálně. Do toho muž, kterej má strach z výšek. A když se otáčím a vidím krajinu dole a vrcholky kolem sebe, jímá mě přirozený respekt, který k horám mám. Nejsem nervozní nejen ze sebe, abych se správně chytila a dala nohy do štěrbiny, která mě udrží, nejen z mého závratěmi lapeného muže, ale ještě z těch lidí kolem sebe. Jakmile slyším spadnutí kamínků někde v mojí blízkosti, tuhne mi krev v žilách a říkám si - hlavně, ať nikdo nepadá - hlavně, ať nikdo nepadá! Zdá se, že to mírně dramatizuju, to uplně nepopírám. :)) Ovšem, kdybyste viděli, co tam chodilo za lidi, v čem ty lidi chodili (zejména boty, džíny na horách už mě snad ani nerozhází... :)) ), na vodítku dva psy (nebo kočku!), kameny hladké z neustálého lezení miliardy turistů... tak byste taky byli zralí na infarkt, to mi věřte. :) Do toho mi jede hlavou myšlenka, že když mi to jde fakt blbě nahoru, jak to polezu dolů? No to dáme! Za chvilku jsme tam, hurá! Přání se mi splnilo. Na vrcholku ani mráček a za ten výkon nás čeká naprosto boží výhled. Když se dostatečně nabažíme tý krásy všude kolem a trochu si odpočineme, vydáme se na sestup. Není to tak hrozné, jak se nejdřív zdálo a to nejhorší máme brzy za sebou, pak už je to jenom brnkačka. Na rozcestí Pod Kriváňom přichází euforie pro právě dobytý nejvyšší vrchol, se kterým jsem měla ve svém životě čest. A je to boží pocit. Dále pokračujeme k Jámskému plesu a pak už jenom pohodovou cestou k místu, kde jsme nechali auto.

Vrcholek je skrze mraky zatím sotva vidět...

Už ale při samotném výstupu se kolem otevíraly nádherné výhledy... Třeba na Krivánské Zelené pleso.

Jsme tam!

A tohle je odměna. Nádhera.

Euforie po sestupu z hlavního vrcholku. :)

Jámské pleso

Ďumbier (2043 m.)
Na další den máme další nemalý cíl. Nejvyšší horu Nízkých Tater, Ďumbier. Ovšem srabácky vynecháváme výstup na hlavní hřeben a využíváme zdejší nabídky nechat se vyvézt lanovkou. Od hory Chopok pak míříme pohodovou trasou až na vrchol - stoupání je ke konci sice znát, ale není to žádná krize. Občas je v průrvách vidět nádherný výhled a na samém vrcholu se okolní hory  rozprostřou jako na dlani. Opět je to naprosto parádní a dechberoucí podívaná. Vážně si to tu nejde nezamilovat. Vydáme se sestupem přes Krúpovu horu a do Široké doliny. Jít z kopce není vždycky tak snadné, jak se může zdát, kolena dostávají pěkně zabrat. Nicméně kolem je spousta borůvčí, sem tam malina, v dálce kamzíci, tatranská pohoda jak vyšitá. Další podařený výlet je za námi. :)

Cestou na Ďumbier

O výhledy zase není nouze... :)

Jen se zastavit a načerpat klid a sílu hor...

Prostě krása střídá nádheru... :)

Batizovské pleso (1884 m.)
Stojíme před rozhodnutím, zda poslední den strávit lehkou trasou a pak se zrelaxovat někde v okolních lázních nebo se vydat ještě na nějakou náročnější, ale ne uplně zabijáckou, trasu. K nevoli muže, vybírám(e) druhou variantu. Nechceme se poslední den úplně zničit, volíme tedy výstup k Batizovskému plesu z Vyšných Hágů. Že mě to vždycky tak překvapí, že když se stoupá, tak to fakt není zadarmo. A že se zase stoupalo a stoupalo. Odpočinkové rovinky člověk aby pohledal. Nicméně jak jsem viděla, že už se blížíme k cíli, opět mi to dodalo energii, zase jsem trochu zrychlila, abych už byla co nevidět u té krásy. A mohla si chvíli dát pohov. :)) A pleso nezklamalo. Krásné ledovcové jezero s výhledem na Gerlachovský štít. Vůbec jsme nelitovali, že jsme nedali lázně, protože tohle bylo zase něco nádherného... Pokračovali jsme dále k Sliezskému domu, kde jsme si dali oběd a pak už jen sestup do Tatranské Polianky a odtud vlakem do Vyšných Hágů.



Další den už nás čeká jen cesta domů (bereme to znova přes Krajinku; týden jsem neměla kafe, takže se taky zastavujeme v Brně na krátkou přestávku v Monogram espresso bar, oujé!) a probírání zážitků ze všech božích výletů, které jsme v uplynulých dnech absolvovali. A už jsem začala plánovat další slovenské hory. Je tu totiž nádherně. Božsky. :)

Salaš Krajinka

Monogram espresso bar v Brně